Únik z reality 🇸🇪

Když jsem se náhle ocitla v místnosti s dalšími dospělými, rychle jsem si po několika minutách rozhovoru uvědomila, že jsem skončila v kategorii "obří dítě" nebo "dětinská" v očích žen stejného věku. Tady, jako 46letá žena, jsem měla tu drzost říct, že jako svůj největší koníček jsem ráda hrála videohry. Myslím, že jsem nikdy neviděla tolik lidí obracet oči v sloup najednou a úplně, aniž by to skrývali, ani ten trochu nadřazený výraz na rtech, který měly tváře zírající na mě.

Znáte tu vlastnost, kterou dospělí rádi mají, když mluví s dítětem. Ale nebyla to slova, která zpochybňovala, zda není čas dospět, co mě přimělo zvednout obočí, protože jsem je za ta léta slyšela tolikrát, že už na ně nereaguji. Byla to řeč o tom, proč chcete hrát věci, které jsou tak neskutečné, tak vzdálené skutečnému životu, co mě rozesmálo nad tak vrčícími a neženskými věcmi.

Ano, ty Karen, to je tak trochu smysl hazardu. Není to tak, že by herní trh byl příliš zajímavý, pokud by videohra, kterou jste si koupili, byla o tom, jak jít do relativně neplodné práce, která pomalu zabíjí vaši radost ze života osm hodin denně. Hráli jste si, když jste měli svůj jediný klid a pohodu na celý den, těch pět minut, kdy jste se zamkli v koupelně, abyste předstírali, že kakáte, takže jste prostě museli vydechnout a rolovat v telefonu, než bude čas  utřít usmrkané dětské nosy, zatímco budete dávat dohromady večeři z instantních makaronů a masových kuliček, ukliďte kuchyň od drobků již počtvrté ten den a pak se zabořte na gauč před Netflixem a usněte u svého oblíbeného seriálu, než hodiny odbijí devět.

Je to tak, že my, kteří si hrajeme, chceme trochu uniknout z reality. Pro mě je hraní her tak neuvěřitelné. Někdy je to ventil. Pokud se toho v práci nebo doma stalo hodně, co mě rozčílilo nebo rozmrzelo, všechny pocity se po hodině za kontrolorem rozprchnou. Když jsem smutná, dokážu se na chvíli odpojit od svých emocí a přimět svůj mozek, aby se točil kolem něčeho jiného, tedy toho, co se děje na obrazovce. Je to způsob relaxace, který mě uklidňuje a zbavuje stresu, což je těžké vysvětlit někomu, kdo sám nehraje a vidí v tom výhodu.

A není to jen hraní, které má stejný účinek. Dobrá kniha, do které se můžete ponořit, funguje trochu stejně. Funguje i zábavný film, do kterého se můžete zabalit pod deku s miskou popcornu. Hudba je také jakýmsi lékem na relaxaci a dobrý pocit. Nasaďte si sluchátka a nechte se unášet melodiemi svých oblíbených skupin, které burácejí vaším srdcem. A je to právě trocha tohoto mixu, díky kterému se cítím dobře, díky kterému zůstávám duševně zdravá, když se celý oceán bouří. A jak teď vypadá život, když se rodina snaží zjistit, že můj otec má rakovinu plic, potřebuji to víc než kdy jindy.

To je něco, co mě nutí neotevírat přední dveře a řvát přímo ven co nejhlasitěji, že už to stačí! Svou dávku trápení jsme zažili už stokrát, takže by bylo fajn si dát malou pauzu! Malý, ubohý. A videohry byly vždy nabitou věcí, pokud jde o rodiny. Když děti sedí a hrají si několik hodin denně, rodiče si ze starostí rvou vlasy. Ale co, alespoň víte, kde je vaše dítě. Sedí tam v bezpečí a celistvý a baví se. Možná také potřebuje něco odpojit? V mém životě právě teď bude hodina nebo tak nějak úniku z tragické reality, která se právě teď píše jako rakovina.

Takže na chvíli každou noc, než zhasne světlo, stisknu konzoli a slyším známý zvuk nabídky Start. Chodím před svou poličkou a přejíždím prstem po všech herních titulech a přemýšlím o tom, kam chci dnes cestovat, kým chci být. V poslední době je to Hogwarts Legacy, který zdržuje můj čas a byla to perfektní hra, do které jsem se mohl ponořit. Je to útulné a velké a bude trvat mnoho hodin, než se přes něj dostanete a především, hra začne můj veverčí mozek sbírat a pak se stanu jako pes s tenisovým míčkem.

A v tom je krása koníčků, dávají nám přesně to, co potřebujeme, abychom se s nimi vyrovnali. Někdo běhá, aby se cítil dobře, jiný uplete svetr nebo dva a někdo si možná zahraje golf. Jde jen o to, že lidé s jinými zájmy nemusí slyšet, že by měli vyrůst a přestat pobíhat jako děti na běžecké dráze, nebo nesmyslně vyrábět svědivé svetry, které žádná vnoučata ve skutečnosti nechtějí, nebo koníček, který je jen pro ty, kteří to mají o něco lepší než všichni ostatní. Hry mě v životě provedly tolika věcmi, možná lépe, než by dokázala jakákoli terapie.

Když moje matka zemřela, strávil jsem spoustu hodin na Street Fighter II a Ryu a Dhalsim mě donutili zvednout hlavu z polštáře. Během mého rozvodu, který ukončil dvacetileté manželství, se mým společníkem stal Leon S. Kennedy, když jsem předělával Resident Evil 2 i Resident Evil 4. Přimělo mě to přestat bydlet a jít dál. A ne, videohry nejsou zázračným lékem, ale jsou únikem z reality, když je to potřeba, takže děkuji Sony, Xboxu a Nintendu za to, že jste byli mým psychologem v průběhu let. Berlička, která ti usnadní posun dál.

Pomohlo vám vaše hraní v něčem obtížném?